Já jsem Charlie, já nejsem Charlie

 Krátce po tragických pařížských událostech se stalo hitem, nejen internetu, heslo „Já jsem Charlie“. Tisk, TV, selfie fotky, články, blogy, politici, sportovci, „obyčejní“ lidé,… všichni najednou byli Charlie. Tomuto heslu se zkrátka nešlo vyhnout.

 Byť se původně jednalo o spontánní projevy, brzy byl slogan zprofanován natolik, že začal ztrácet smysl. A troufám si říct, že i hodně Charlies ani nevědělo, co tím vlastně chtějí světu ukázat a říct.

 Po pár dnech od masakru se v médiích objevily první zprávy se sloganem „Já nejsem Charlie“ – to nejprve vzbudilo určitou kritiku či pohoršení, ale velmi brzy se k tomuto anti-sloganu začali přidávat další a další lidé. A tak, jako se nejdříve předháněli někteří s přiznáním, že JSOU, najednou se stalo „IN“, tvrzení lidí, že NEJSOU. Každý z NeCharlie ihned podal i svůj politický/náboženský nebo jiný důvod proč zrovna on NENÍ. A jedná se o opravdu zajímavou směsici lidí/názorů – namátkou: známý český teolog, poslanec, někteří muslimové z Asie, francouzský krajně pravicový politik, pravoslavní fundamentalisté, a další.

 Je ale opravdu nezbytné BÝT Charlie? Nebo naopak nyní dávat všem na obdiv, že NEJSEM Charlie?

 Domnívám se, že ani jedno není nezbytné. Zatímco u prvního se jednalo o určitý druh podlehnutí masovosti – na emotivní vlně, u druhého jde spíše o snahu „prodat“ své politické či náboženské názory a současně se odprezentovat jako ten, který nejde s davem.

 Určitě bychom měli projevit úctu zavražděným. Určitě bychom měli odsoudit barbarské útoky. Ale oboje by mělo být důstojné, bez vedlejších „cílů“. A domnívám se, že to ani jeden ze sloganů není….