Milan Mrkáček

Nejsme jako oni - po 25 letech

19. 02. 2015 22:30:55
Čtvrt století je dostatečný odstup pro zhodnocení dějinného významu KSČ(M) a vynesení jednoznačného soudu.

Každá země světa si prošla určitým historickým obdobím své existence, na které není (minimálně) pyšná. Někdy toto období trvalo pár let, někdy pár desetiletí. Ale všechny země se z něj vymanily. Následovala určitá sebereflexe, poučení a hledání cesty jak tuto historickou chybu neopakovat, protože cena za poznání, že „tudy cesta nevede“ byla hodně vysoká (a obvykle vykoupena i krví národa).

Poláci zaplatili za své velkopanství (hraní si na velmoc mezi světovými válkami) přepadením oběma mocnějšími sousedy, následným krvavým terorem „hnědých“ a ocelovými pouty „rudých“. Poučeni úzce spolupracují se svými spojenci. Italským snem o obnovení římského impéria se přehnala fronta druhé světové války a Italové se navždy zbavili svého Duceho. Výsledkem vlády nacistů byla (mimojiné) do kořenů rozvrácená země se zákazem strany, která rozvrat způsobila. A ke cti Němců je nutné přiznat, že dodnes potírají velmi přísně veškeré projevy, které by byť jen mohly připomínat symboliku, názory či politiku NSDAP.

Češi žili po staletí v „Žaláři národů“, ale upřímně řečeno šlo spíše o relativně luxusní „ústav“, kde zůstal dostatek prostoru pro růst a vývoj národa. Byť pod stálým dohledem bachaře. Po krátkém období samostatnosti byla naše země uvržena do spárů orlice nesoucí svastiku. Nepochybně šlo o nejtěžší zkoušku naší země, ale vyšli jsme z ní se ctí. Stačí vzpomenout na naše zahraniční armády na východní frontě, západní frontě i v píscích Sahary, na domácí odbojáře, na spoustu bezejmenných udržujících loajalitu k myšlence Masarykovy republiky, na popravené/umučené jen pro svůj názor či původ, na barikádníky Pražského povstání,......... Ne, II.SV nebyl čas naší hanby – přestože jsme byli donuceni ohnout páteř, čest nám zůstala (tedy většině z nás). A na to můžeme, musíme být pyšní.

Po krátké iluzi svobody přišla desetiletí, pro která jsme si dobrovolně (opravdu nás nikdo nenutil, možnost volby jsme měli...) navlékli pouta otroka, ohnuli hřbet a s úsměvem idiota zpívali písně o lásce k velké zemi na východě, pod moudrým a přísným dohledem Strany.

V roce 1989 jsme se opět narovnali a země se nadechla k další svobodné etapě své existence. Měli jsme povinnost jednou provždy vyřešit svou minulost a zavrhnout jí, jako to udělali již zmiňovaní Němci – zakázat stranu (a ideologii), která držela čtyři desetiletí v ruce bič, pojmenovat zlo, které napáchala, potrestat viníky, napravit staré křivdy. Ale?

Ale my nejsme jako oni... Staré křivdy jsme napravili (nebo aspoň většinu...), zlo jsme pojmenovali (i když ONI dnes opět tvrdí, že o žádné zlo nešlo...), viníkům jsme velkoryse odpustili (co jsme si, to jsme si...) a Strana vesele jede dál (kola vlaku se točí...).

Čtvrt století svobody a už zase vystrkují růžky a jejich drzost je čím dál větší. Europoslanec (paradox: strana vystupující, již ze své podstaty, proti myšlence EU a odsuzující vstup ČR do Unie, se podílí na jejím řízení...) bezostyšně lže o přítomnosti vojsk ze členských zemí NATO v bojích o přežití Ukrajiny. Soudružka poslankyně se klaní hrobu zločineckého prezidenta, plive na hroby popravených politických vězňů, ráda by přepisovala školní učebnice dějepisu a nejnověji brojí proti fotce demokraticky zvoleného /bývalého/ prezidenta. Jiný soudruh jezdí dohlížet do odtrženecké oblasti na volby, jež neuznal ani demokratický svět ani stát podporující jí v jejím separatismu. A další, a další. Lžou nám, lžou nám do očí a jejich drzost a klam má stoupající tendence.

Nejsme jako oni – toto heslo si vykládají jako svou beztrestnost (a naší slabost). Po kapkách dál pouští jed, tak jim ukažme, že pohár trpělivosti právě naplnili. Zakažme tuto stranu. Že nejsme jako oni, už jsme dokázali. Teď nastal čas, kdy už můžeme bez emocí hodnotit uplynulá desetiletí pod jejich vládou – zákaz této ideologie udělá definitivní tečku za temnou epochou naší historie, která nás stála nejen krev obětí, ale i pozastavení historického, kulturního a ekonomického vývoje.

Autor: Milan Mrkáček | karma: 17.67 | přečteno: 699 ×
Poslední články autora