- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Byť se původně jednalo o spontánní projevy, brzy byl slogan zprofanován natolik, že začal ztrácet smysl. A troufám si říct, že i hodně Charlies ani nevědělo, co tím vlastně chtějí světu ukázat a říct.
Po pár dnech od masakru se v médiích objevily první zprávy se sloganem „Já nejsem Charlie“ – to nejprve vzbudilo určitou kritiku či pohoršení, ale velmi brzy se k tomuto anti-sloganu začali přidávat další a další lidé. A tak, jako se nejdříve předháněli někteří s přiznáním, že JSOU, najednou se stalo „IN“, tvrzení lidí, že NEJSOU. Každý z NeCharlie ihned podal i svůj politický/náboženský nebo jiný důvod proč zrovna on NENÍ. A jedná se o opravdu zajímavou směsici lidí/názorů – namátkou: známý český teolog, poslanec, někteří muslimové z Asie, francouzský krajně pravicový politik, pravoslavní fundamentalisté, a další.
Je ale opravdu nezbytné BÝT Charlie? Nebo naopak nyní dávat všem na obdiv, že NEJSEM Charlie?
Domnívám se, že ani jedno není nezbytné. Zatímco u prvního se jednalo o určitý druh podlehnutí masovosti – na emotivní vlně, u druhého jde spíše o snahu „prodat“ své politické či náboženské názory a současně se odprezentovat jako ten, který nejde s davem.
Určitě bychom měli projevit úctu zavražděným. Určitě bychom měli odsoudit barbarské útoky. Ale oboje by mělo být důstojné, bez vedlejších „cílů“. A domnívám se, že to ani jeden ze sloganů není….
Další články autora |
Téměř deset miliard korun – tolik jen za loňský rok poslaly pojišťovny lidem za úrazy, závažná onemocnění či úmrtí. Životní pojištění pomohlo za...