Ukrajina a Pražské jaro

Tvrdit, že za současné dění na Ukrajině může "západ" je stejné jako tvrdit, že "západ" může za naší okupaci v roce 1968.

 Československo tehdy bylo již dvacet let součástí Táboru míru, kam se "svobodně" zařadilo po krátké přestávce mezi II.světovou a studenou válkou. V druhé polovině šedesátých let však přicházelo vystřízlivění lidí i politiků z dalšího komunistického směřování naší země. Ta se čím dál tím více otevírala západnímu světu. S tím přicházelo i "oteplení" na politické scéně. Důsledek známe všichni. Přišel srpen 68 a přes naše hranice se převalila vlna vojáků, která měla bajonety zastavit naše sbližování s civilizovaným světem.

 Okupační vojska k nám přišla "bojovat proti kontrarevoluci a fašistům, kteří uchvátili zem". Alespoň to tvrdila sovětská propaganda, tak byli informováni sovětší vojáci. Mohlo za to tehdejší ES (předchůdce EU)? Nebo USA? Nikdo z nás si to nemyslí. Jedinou přičinou okupace byla snaha SSSR udržet nás pod svým vlivem, ve své sféře vlivu. Žádní fašisté, žádná snaha západních mocností o naše vytržení ze spár Mordoru. Jen naše svobodná vůle, které nebylo dopřáno slechu....

 V devadesátých letech bylo Rusko tak oslabené vládou bolševiků (a prohranou studenou válkou), že na krátký čas ztratilo své imperiální ambice. Většina bývalých satelitů Moskvy dokázala stávající situace využít a spojila svou další budoucnost s Euroatlantskou civilizací (kam i historicky patřila). Tuto šanci získaly i země, vzniklé přímo rozpadem SSSR, kam dlouhá desetiletí patřily. Ukrajina (ale i např. Bělorusko) jí propásly.

 Po létech vojenského chřadnutí se v novém století RF začala opět zvedat. Je nepopiratelnou zásluhou prezidenta Putina, že se z mohutné, ale technologicky zastaralé armády zase stává strach budící válečný stroj. Bohužel, s rostoucí vojenskou mocí se opět probudily dosud spící ambice a Rus by rád získal a udžel vliv (a nejen vliv) ve svém blízkém (opravdu jen blízkém?) pohraničí. A nijak se tím netají (viz. Putinovy hlášky o obnovení sféry vlivu z dob SSSR).

 Neštěstím pro Ukrajinu je nevyužití šance na "připojení k západu", z devadesátých let. Vedení Ukrajiny si asi nedovedlo představit odloučení od svého velkého souseda a snažilo se s ním vytvořit celek, který by byl protiváhou EU. Mezitím dorostla nová generace politiků (a občanů) a tento scénář odmítla a zatočila kormidlem na západ, pryč od Ruska. Ze své svobodné vůle, s vidinou, že v příštích desetiletích se i z Ukrajiny může stát prosperující demokratický stát.

 Výsledek? Opět tanky, opět se střílí, opět jsou noviny plné "fašistů, kteří uchvátili moc",...

 Jak je ale možné, že (někteří) Češi - s naší historickou zkušeností - papouškují věty o tom, že viníkem současné krize je Brusel (nebo Washington, nebo Nato, nebo prostě úlně někdo jiný, jen ne RF)? Jak je možné, že věří výmyslům o "fašistech z Kyjeva"?

 Každý stát by měl mít právo zvolit si svou cestu. A soused, byť mocný, mu v tom nesmí bránit.