Ve všech evropských zemích sílí komunity muslimů. Evropští politici v rámci humanity a politické a náboženské korektnosti vychází těmto „novým“ Evropanům co nejvíce vstříc. Někdy i na úkor „původních“ obyvatel.
Radikální muslimové si však tuto vstřícnost vysvětlují jako projev slabosti. A přiznejme si, že možná i právem. Stupňují své požadavky, odvolávají se na svobodu projevu, svobodu náboženského vyznání a my stále ustupujeme. Protože tak je to správné, tak je to korektní. Naše ústupky stále ještě nedosáhly svých hranic a jen tak nedosáhnou, dokud se nenajde politik, který ony hranice bude chtít (a nebát se) definovat.
Ale najde se takový politik? Ano, najde. Ne dnes, ne zítra. Ale až ho Evropa bude opravdu potřebovat.
V historii Evropy se vždy takový politik našel. Jedinou smůlou Evropy bylo, že jeho „nalezení“ se neprojevilo za pověstných pět minut před dvanáctou, ale obvykle přesně ve dvanáct nula nula - no, někdy tedy s menším zpožděním.
Např. Sir Winston Churchill. Historie si nehraje na „kdyby“, ale… Kdyby stál tento muž v čele Velké Británie o dva, tři roky dříve, kdo ví, zda-li by vůbec svět poznal na vlastní kůži nacistický Blitzkrieg. Na druhou stranu, kdyby se nedostal na vrchol britské politiky, možná dnes celá Evropa mluvila německy. Ale doba si ho žádala, tak tu byl. A naopak, kdyby nepřišla válka, dostal by se až na vrchol?
Každá těžká doba měla svého „Winstona“, který se uměl zjevit na poslední chvíli a spojit svobodné lidi v boji proti zlu. Ať už proti muži s knírkem nebo proti mužům s plnovousy. Jeho velikost se projeví v nejtěžších chvílích.
Dnes si mohou různí fanatici myslet, že se jich Evropa bojí. Mohou vyhlašovat své svaté války. Mohou si kreslit mapy svých budoucích států. Ale v den, kdy se rozhodnou své sny uskutečnit, doba zrodí svého Winstona.
