Už jsem přehlcen články o Ukrajině, v jejichž názvu je slovo „pravda“. Těch pravd už bylo trošku moc. Určitě víc než dvacetsedm.
Tyto články o pravdě mají jedno společné – vždy se v nich nachází „skutečná pravda“, kterou ovšem česká/evropská/americká média zatajují. Skoro to vypadá, že všichni novináři v ČR, SR, Německu, Francii a dalších a dalších státech dostávají stejné „noty“, podle kterých píší své články. Pochopitelně lživé a zkreslené fašistickou vládou v Kyjevě.
Naši „vyznavači pravdy“ však mají své zdroje – jediné zdroje oplývající pravdou. A opřeni o ně, napadají novináře z neobjektivity a čtenáře těchto zpráv nazývají „ovcemi bez vlastního názoru“. Naštěstí jsou tu však oni – skuteční znalci pravdy.
A tak, dojde-li k jakékoliv nové události ve východních oblastech zkoušené Ukrajiny, okamžitě agenturní zprávu doplní několik článků/blogů, uvádějících skutečnosti na pravou míru – „Pravda o ….“. Vysvětlení dané události bývá naprosto opačné a doplněné o maličkosti, zdůrazňující autorovu pravdu.
Propaganda je dvojsečný meč. I v minulosti jí využívaly vždy obě strany konfliktu. Realitou však je, že v demokratických společnostech mývá propaganda těžší postavení než v systémech s vládou pevné ruky. Propagandistické zprávy bývají podrobeny široké diskuzi, porovnávání důkazů a sezná-li společnost, že poskytnuté informace byly lživé, dochází k jednoznačnému odsouzení média, které je vydalo. To ale v autokratickém systému možné není – jednou vydaná zpráva je prostě pravdivá, protože pravdivá být musí! A o opaku se nevyplatí pochybovat.
Žijeme v demokratickém státě, kde si každý může psát a hlásit svou pravdu. Čtenář se může svobodně rozhodovat co si přečte, čemu uvěří. Ale autor článku/blogu by se měl, předtím než začne házet slovem „pravda“, zamyslet nad zdrojem svých informací a jeho hodnotou na stupnici důvěryhodnosti. To, že je zdroj psaný azbukou, ještě neznamená, že je pravdivý....
